Ája mi dnes psala, že probírá fotky z mobilu a tak jsem se teď podívala, co mám vlastně za fotky v mobilu já. Zjistila jsem, že jich je dost pracovních a tak napíšu článek o mojí práci. Předem se omlouvám, asi to bude článek plný sprostých slov, takže pokud vás to pohoršuje, tak to radši nečtěte :D.
Ještě před odjezdem do Kanady jsem si orientačně spočítala, že naše měsíční životní náklady ve Vancouveru (to zdůrazňuji, protože jsme si vybrali jedno z nejhezších, ale i nejdražších měst v Kanadě, i na světě) bez jakýchkoliv požitků, tj, jen to nejdůležitější, zahrnující nájem ve sklepě, jídlo, telefony a internet a lítačky (rozuměj kupóny na místní MHD) pro 2 lidi vyjde na solidních $2700 (kurz si vygůgluj, anebo to radši spíš vynech). To znamená, že kdybychom si tu jen tak přežívali bez práce, české úspory by padly nevídanou rychlostí. Navíc, přeci jsem se nepřijela do Kanady kopat do zádele, ale vydělávat těžký prachy a náležitě si je užívat :D.
Prioritou tedy bylo sehnat co nejrychleji jakýkoliv příjem. S cleaningem jsem vyhrožovala už před odjezdem. Tož jsem si hned po příjezdu domluvila pohovor v cleaning company, kde to finančně nevypadalo tak zle. Na pohovoru mi říkali, že v jejich úžasné a nejlepší firmě mám i šanci na kariérní růst ve formě drivera a team leadera (v jejich názvosloví je to team rap, což stále nevím, co znamená), ale že training na team rapa trvá minimálně 6 týdnů. Pohovor vypadal sice všelijak, nakonec mi ale hned druhý den moje šéfová Jo volala, ať v pondělí nastoupím a jen tak mimochodem, ať si vezmu řidičák.
První den jsme měli training přímo s bossem Jo, což byl vlastně první a zároveň poslední den, kdy jsem tu ženskou viděla dělat něco užitečného. Jo se nahrnula k volantu, čímž mi spadl kámen ze srdce že nebudu muset řídit a zbylo na mě místo spolujezdce. Tak do mě začala hustit informace o naší milované aplikaci ServiceAutopilot, která obsahuje rozvrhy pro jednotlivé týmy, kontakty na zákazníky, poznámky k zakázce a tak. Aplikace je to asi velmi šikovná, pokud by byla správně používaná.
Vysavač Henry a vysavačka Hetty. Jo říkala, že budou mít svatbu. Eheheheheheheh.
Výsledek je, že řídím od prvního dne, team leaderem jsem se stala druhý den, ačkoliv do teď nevím, jak se stele pravá americká postel.
Z dopravy jsem byla první dny dosti vyplesklá. Nejen, že jsem vůbec netušila kde jsem, ale ještě jsem řešila problémy, že nevím, který semafor k mému pruhu patří a za jakých podmínek musím jet na červenou a tak. Mimochodem, značky neznám do teď. Vzhledem k tomu, že 100% automobilů tu má automatickou převodovku, je tu doprava mnohem svižnější, rychlejší a řidiči si dovolují dost nebezpečných manévrů, což možná bude i tím, že 80% z nich jsou Asiati. Mimochodem, všichni na sebe děsně troubí, což mě znervózňuje pořád. Při jakékoliv, byť jen sekundové prodlevě, mě někteří řidiči tak brutálně vytroubili, že jsem si málem šla vyměnit trenky.
Dalším nezvykem jsou chodci a cyklisté sebevrazi, kteří tu mají absolutní přednost a je jim úplně jedno, jestli na červenou skočí do osmiproudé vozovky. Mimochodem jsem se dozvěděla, že to často dělají i schválně, protože tu mají dobrou pojistku, kdy je jim v případě úrazu placena 100% mzda + odškodné.
No, za ten měsíc jsem se začala na vancouverských silnicích docela orientovat. Naučila jsem se přibližovat časům, které mi vypočítá Google Maps navigace, sledovat ji, sledovat sebevrahy na nohou, dvojkolkách, zatímco telefonuji zákazníkovi a hledám parkovací místo, přičemž do sebe tlačím chleba, protože nemám ani přestávku na oběd.
Můj vůz. Úplně nová kára s parkovacím asistentem. Škoda, že v ní občas vozí Mo Jo (Mo je přítel Jo) a já mám pak plné auto kelímků od Starbucks, papíru se Subway a kočičích chlupů.
Šéfky kočka. Není nic lepšího, než když asi 15 lidí po ránu v rychlosti vynáší tašky, přípravky, vysavače, atd. do aut a při každém kroku chytáme tuhle dementní kočku, aby nezdrhla, a to jen proto, aby měla Jo svoji micinku přes den v kanceláři. Hlavně, že jsme pet friendly firma. Tuhle kočku každý nesnáší.
Jednou v pátek mi Jo nabídla, jestli si nechci vzít auto domů. Pak z ní ale vypadlo, že si budu platit projeté kilometry. Jednou jsem její nabídku využila a autem jsem se zavezla domů, protože z posledního jobu jsem to měla při cestě. Když jsem teď na výplatní pásce viděla stržené kilometry, tak by mě snad i taxík vyšel levněji :D
Přemýšlím, co napsat k mé pracovní náplni a vůbec k firmě. Na jednom z prvních meetingů Mo říkal, že před zákazníkem NIKDY nesmíme dát najevo svoji nespokojenost a vyprávěl o jedné team leaderce Kanaďance, které bouchly saze a před zákazníkem začala řvát, že kreténa za tuhle almužnu prostě dělat nebude. Tento pocit mě přepadá každý den.
Jedno je ale jisté - hodně se v téhle firmě naučím. Třeba to, jak NIKDY nedělat business, jak NIKDY nekomunikovat se svými zaměstnanci a jakým způsobem NIKDY neoptimalizovat podnikové procesy. Každá zkušenost dobrá.
Slovo závěrem - po obdržení druhé výplaty rezignuji a těším se na den, kdy Jo řeknu, že už zítra nepřijdu.
1) Domov - Zde bydlíme a na tuto adresu přijímáme balíčky z Česka, 2542 East 28th Avenue, V5R 1R6
5) Kancelář
